Vždycky když jsem před lety dostal nápad na nějakou povídku nebo dokonce knížku, řešil jsem úplně zbytečně hloupou otázku: „Jak psát?“. Mohlo mi tenkrát být tak patnáct nebo šestnáct let a hlavu jsem měl plnou inspirace. Upřímně musím přiznat, že spousta těch věcí byla naivních a ty náměty se v lepším případě podobaly béčkovým filmům. Ale místo abych se pustil do práce, začal jsem přemýšlel o tom, jestli mám psát tužkou na papír (počítač jsem tehdy ještě neměl – holt stará škola) nebo na stroji. Až jsem měl počítač, tak jsem zase zkoumal v jakém softwaru by bylo nejlepší psát a jakým písmem a podobné nesmysly.

Všechno je to úplně naprosto a zcela jedno; nezáleží na tom. Vyprávějte příběh!

Vaše slova budou mít stejnou váhu, když je napíšete modře nebo červeně. Pokud zvětšíte velikost písma, čtenář to nebude číst hlasitěji a nebude si to déle pamatovat. Jsou to iracionální otázky, kterými se mozek zaměstnává, aby nemusel bojovat se strachem zaplnit prázdnou stránku textem.

Chce to zatnout zuby, překousnout odpor a pustit se do díla. A i když máte dojem, že to za moc nestojí, ono se to poddá.