Slovní hodnocení a tak vůbec [náhledový obrázek]

Slovní hodnocení a tak vůbec

Konec roku se blíží a to je doba, kdy mnozí z nás bilancují a hodnotí, co se jim za uplynulých dvanáct měsíců podařilo. Uznávám, že předchozí věta je odporné klišé, které by zasloužilo natáhnout na skřipec, ale jsem líný vymýšlet něco vznešenějšího.

Nedávno mi přišla slovní hodnocení mých výtvorů, což mě trochu popíchlo, abych ze sebe zase vypotil příspěvek na blog. Letos jsem se zúčastnil několika literárních soutěží – všechny výsledky asi sepíšu na jednu zvlášť stránku, abych se tím mohl kochat za dlouhých zimních večerů. Pravdou je, že jsem se vždycky umístil v horní polovině a pokud bylo do soutěže zaslaných více než sto povídek, tak dokonce v první pětině žebříčku. Považuji to za úspěch a těší mě, že si naprosto cizí lidé myslí, že jsou moje texty dobré. I když… jak kteří.

První slovní hodnocení, která jsem letos dostal, jsem si bral hodně k srdci. Nevzal jsem si to nijak osobně – nehledal jsem si na internetu, kde porotce bydlí, ani jsem si nevyráběl vúdú panenky. Vždycky jsem rád za každou reakci, která v sobě má alespoň kousek konstruktivní kritiky. Sám pro sebe jsem si připomínky rozdělil do hlavních skupin:

Pravopis

Zapomenete někde čárku, spletete mě/mně, uděláte chybu v měkkém a tvrdém i/y.

Tady můžete jen sklopit uši, sypat si na hlavu popel nebo si jít stoupnout do kouta, podle toho, o jak velkou hrubku se jedná. Ze zapomenuté čárky si vrásky moc nedělám, ale kdybych někde udělal chybu ve shodě podmětu s přísudkem, tak bych se styděl. V takových případech má porotce prostě pravdu. Na druhou stranu, raději mám komentáře, které se zabývají nejenom pravopisem, ale i tím, co se v příběhu odehrává a jakým stylem je to servírováno.

Originalita

Tady už to začíná být zajímavé.

Vždycky se objevil někdo z porotců, kdo reagoval stylem, že to není originální. Že už to tady prostě bylo. Obzvlášť pikantní to je v souvislosti s tím, když další porotce v téže soutěži napíše, že ta povídka originální je a že nic podobného ještě nečetl. Co se dá dělat – nečetl jsem všechno, co bylo napsáno, abych se dokázal obratně vyhnout všem známým motivům a přijít s novými. Ono by to asi ani dost dobře nešlo. Vždycky se najde někdo, komu ten děj bude připadat povědomý ať už v detailech nebo celkové zápletce. Nic vědomě nekopíruji, takže si z toho nedělám těžkou hlavu. Pro mne jsou moje povídky originální už tím, že jsem jejich autorem.

Uvěřitelnost

Takhle by se to přece stát nemohlo.

Možná to vypadá, že mám na mysli logiku v příběhu, když postavy nejednají logicky, ale to není to samé. V reálném životě se lidé občas nechovají logicky, tak proč by to samé nemohlo platit o fiktivních postavách? Důležitější je, jestli to zapadá do daného světa, jestli je to pravděpodobné. Jsou v superhrdinských komiksech pravděpodobné tajemné ypsilon paprsky, co zneškodní hrdinovu sílu? Proč ne? Může jednat vyděšená, nezralá nebo naivní postava zkratkovitě, iracionálně a hloupě? Určitě může. Tahle věc je prostě zatraceně subjektivní mrška. Když mi jeden porotce napíše, že to není uvěřitelné a další, že to uvěřitelné je, těžko z toho vyvodit nějaký závěr.

Špatná stavba vyprávění

Takové obecné vzduchoprázdno.

Některé připomínky, které jsem dostal, byly těžko zařaditelné. Týkaly se stavby příběhu, kudy se děj vine, zda není repetitivní a podobně.

Zpočátku jsem z toho měl v hlavě trochu zmatek, především u hodnocení, která si vzájemně odporovala. Přemýšlel jsem, jestli se mám těmi připomínkami řídit. Jak moc vážně je mám brát? Koneckonců o mě ani o žádném z porotců se asi nedá tvrdit, že má patent na rozum. Ona je ta otázka velice jednoduchá a přitom zcela zásadní. Můžu skončit jako nafoukaný pisálek, který bude o sobě tvrdit, že ví všechno nejlíp nebo jako autor bez sebevědomí se stylem podobajícím se želé, který si připomínky poctivě bere k srdci a řídí se jimi.

Všechno, co chci tímto příspěvkem říct, je, že se snažím, aby mé texty nebyly ledabyle poskládané. Aby existoval důvod, proč jsou takové jaké jsou. Ne vždycky se to daří. Někdy porotce vypíchne slabé místo, o kterém já sám vím, jindy poukáže na něco, co mne předtím vůbec nenapadlo. Důležitá je samotná snaha. Důležité je vědět, co dělám a proč. Pokud mi jeden porotce opakovaně vytýká konkrétní věc, zatímco jiní si jí ani nevšimnou, mohu se nad tím zamyslet. Mohu ustoupit a začít psát tak, aby to dané osobě vyhovovalo. Mohu psát, ne jak chci já – svým stylem, ale stylem někoho jiného. Nebo si budu trvat na svém – předložím čtenářstvu svou představu textu a buď ji přijmou nebo zahodí.

Každopádně, pokud nebudu následovat rady poroty, asi se jim příště nezalíbím a žádnou soutěž nevyhraji. Když jsem tak nad tím přemýšlel, dospěl jsem k otázce, jestli vlastně chci literární soutěže vyhrávat. Je to můj hlavní cíl? Jednoduše jsem si odpověděl, že ne. Mým hlavním cílem je napsat dobrou povídku, se kterou jsem spokojený. Která se mi líbí a ke které se budu po čase vracet jako k zajímavému a dobře odvyprávěnému příběhu. Dokonce jsem si – trochu sebevědomě – řekl, že pokud někdy přijdu s něčím novým a neotřelým, je jasné, že se to asi nebude líbit všem. Určitě ne napoprvé.

Občas, když si nejsem jistý, tak zapátrám v knížkách, které mám doma, nebo zabrousím do historie. Pokud najdu podobné příklady, nějakou analogii (ať už jde o styl psaní nebo události v příběhu), tak mne to uklidní a je po problému. Nejdůležitější je nenechat se odradit a psát dál. O to tu kráčí.

Negativní reakce tu budou vždycky, protože každý čtenář je individuální. Zamyslím se nad nimi, ale nechat se tím „užírat“, je velká hloupost. A plánovitě přizpůsobit svůj styl ve snaze vlichotit se všem ještě větší. Pod výtvorem je podepsaný autor a ten by měl svému textu věřit. A já jim (v rámci možností) věřím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat