Margaret Weis & Tracy Hickman: Draci podzimního soumraku, Kniha první – Kroniky 1 (recenze) [náhledový obrázek]

Margaret Weis & Tracy Hickman: Draci podzimního soumraku, Kniha první – Kroniky 1 (recenze)

Draci podzimního soumraku se mi dostali do ruky jako příloha časopisu Pevnost. Kniha je rozdělena na dvě části, nazvané prostě „Kniha první“ a „Kniha druhá“. Pokusím se sepsat svoje dojmy z první části, přičemž tu druhou taktně vynechám. Hned se dozvíte proč.

Příběh je o různorodé skupině hrdinů, kteří se spolu vydají na dobrodružnou výpravu. Ale popořádku. V zemi Krynn, ve městě Útěšíně se sejdou staří přátelé Tanis Půlelf, trpaslík Flint Křesadlo, šotek Tasslehoff Bosonožka, rytíř Sturm Ostromeč a dvojčata Karamon a Raistlin. Náhoda (někteří pověrčiví lidé by to snad mohli nazvat osudem) jim přihraje do cesty Řekyvana a Zlatolunu z barbarského kmene. Zlatoluna totiž má hůl z modrého křišťálu, která je… No, prostě je nějak magická, dokáže léčit a spousta lidí, jakož i jiných forem života, po ní pase. A zřejmě to souvisí s tím, že se šíří jakási temnota a že se možná, snad po sto letech, vrací draci.

Nebudu to protahovat – ta kniha je neuvěřitelně špatná! Kdybych to měl říct stručně, tak autoři četli Pána prstenů a řekli si, že napíšou něco podobného. Avšak postrádají vizuální představivost, cit pro logiku chování postav, o fyzice slyšeli jen z rychlíku a jejich dialogy jsou hrozně strojené. Chápu, že mi nemusíte věřit, a proto se pokusím popsat „Knihu první“ trochu zevrubněji. V následujícím textu budu ale vyzrazovat značnou část ze samotného děje, takže si pak nestěžujte, že jsem vás nevaroval.

Když chce člověk psát, musí mít něco jako vizuální představivost. Musí být schopen si danou scénu v hlavě, ve vlastních představách, „nakreslit“. Pokud to vztáhneme na jiné médium, jakým je film, tak ona scéna musí být konzistentně „natočitelná“ a z popisu v knize musí být patrné, jak „rozestavit herce“. Tato schopnost Weisové a Hickmanovi naprosto chybí.

Už v úvodu popisují jak hrdinové letmo zahlédnou v křoví odlesk něčeho kovového. Vzápětí ale slunce zapadne, sluneční paprsky zmizí a odlesky již nejsou vidět. Nakonec se ukáže, že se leskly kovové přezky na opascích šotka Tasslehoffa. Já vám nevím, ale nedokážu si představit, že by se poslední paprsky zapadajícího slunce odrážely na přezkách tak pronikavě, že by to bylo patrné přes křoví. Pomineme to, že slunce není připojeno na vypínač a nefunguje to tak, že jednou svítí a za pár vteřin už nesvítí. Každý kdo někdy viděl zapadat slunce, to musí vědět.

Mimochodem, Tasslehoff je naprosto úžasné jméno pro fantasy postavu. Mám dojem, že autoři sledovali seriál Knight Rider – Draci podzimního soumraku byli totiž napsáni v roce 1984.

Možná namítnete, že je to prkotina. Ale podobných věcí je kniha plná. Snad na každé třetí stránce je něco, co si při nejlepší snaze člověk nedokáže představit. Navíc, kdo četl Tolkiena, dokáže snadno identifikovat spoustu drobností, které si autoři vypůjčili, zkopírovali nebo se jimi inspirovali.

Například v Pánovi prstenů jsou Stezky mrtvých, po kterých se vydá Aragorn, aby přesvědčil Krále mrtvých, že je dědic trůnu a požádal jej o pomoc. Stezky jsou soustava temných jeskyní pod horou, kde jsou hrobky, lebky, pach smrti a všelijaké podobné veselé věci. V Dracích podzimního soumraku jsou také Stezky mrtvých, ale jde jen o zatuchlé točité schodiště vedoucí pod chrám do nižších pater tajemného města Xak Sarot. V Hobitovi je zase Království pod Horou, odkud drak Šmak vyžene trpaslíky (tato scéna je i v samotném úvodu filmové trilogie) a v Dracích podzimního soumraku si trpaslík Flint Křesadlo stěžuje, že byl vyhnán ze svého domova, světě div se, z Království pod Horou. S Tolkienem se vůbec dá najít více společných prvků, ať už jde o setkání hrdinů v úvodu – jakási parafráze na setkání trpaslíků v úvodu Hobita, motiv draka, který stráží ve svém pokladu určitý velice důležitý předmět (zde Disky bohyně Mišakal, v Hobitovi jde o drahý kámen Arcikam), hrdinové též vstupují do temného lesa, potkávají se s vládkyní lesa (v Pánovi prstenů je to Galadriel, zde Lesapaní), nesmí chybět cestování vzduchem (v Tolkienovi jsou to obrovští orli, zde jde o okřídlené koně) a podobně.

Jednoduše řečeno, průběžně během čtení jsem se stal citlivějším na podobné inspirace a některé hlouposti. Mnoho z nich jsou v podstatě malichernosti, ale jen čtenáře utvrzují v pocitu, že je kniha napsaná velice amatérsky. Namátkou uvedu několik z nich.

  • Je řečeno, že Zlatoluně je 29 let a ona prochází „krizí“. Je bezdětná, zamilovaná, ale musí jako vévodkyně vládnout svému lidu. O pár stránek dál se dozvídáme, že i Sturm Ostromeč má 29 let a také prochází „krizí“. Chce obnovit svou rytířskou čest. Proč autoři uvádí tak přesný údaj, co se věku týče, a proč jsou v tak malé skupince dvě stejně staré postavy? Působí to hrozně divně. Jako by snad devětadvacítka byla nějaký mezník a po třicítce začal člověku ujíždět vlak. Nepromítli snad autoři do knihy takto nešikovně nějaký svůj vlastní pocit? Počkat, Draci podzimního soumraku poprvé vyšli v roce 1984. A to bylo, Tracy Hickmanovi, jednomu z autorské dvojice, to je mi náhoda, dvacet devět let. Hm, hezké.
  • Spousta věcí, co se v příběhu děje, působí ne jako součást funkčního světa, ale jen jako něco, co se ve fantasy knihách nosí. Lesapaní (mimochodem jde o jednorožkyni) řekne hrdinům, že musí odnést magickou hůl do starobylého města Xak Sarotu. Nikdo se na nic neptá a prostě jdou do Xak Sarotu, protože pokud vystupujete v slušné fanatasy knize, tak musíte bezpodmínečně poslechnout mluvícího jednorožce. Pochopitelně. Další podivnou věcí je postupné pohlcování hvězd na obloze jakousi temnotou. Nikdy se nevysvětlí, čím je to způsobeno, co to vlastně znamená, a proč to nechává na pokoji měsíce – v zemi Krynn jsou měsíce dva. Ale prostě to působí tajemně. Temnota něco pohlcuje, tak to ve fantasy bývá, ne?
  • Roztomilé jsou také některé názvy. Hrdinové se v úvodu setkávají v Útěšíně – útěchu tam ale nenaleznou. Pak zvažují, že se vydají do Ochranova, aby tam nalezli ochranu. Zlatoluna má stříbrné vlasy se zlatými prameny. O překladu jmen, jako je třeba Řekyvan nebo Velkokrk, se nemá ani cenu rozepisovat. On celý překlad se mi zdál poměrně slabý.
  • Tanis Půlelf vede skupinu dobrodruhů, ale za celou dobu neudělá nic výrazného. Velí jim jen proto, že je napůl elf. Je zmíněno, že je starý snad tisíc let a že deštivý podzim v průběhu roku je pro něj jen krátká přeháňka. Je proto s podivem, že se v okolí Útěšína (přestože tam bydlel) nevyzná a žádá šotka Tasslehoffa, aby mu ukázal mapy. Dalším roztomilý detail – šotek má pouzdro, ve kterém nosí snad stovku map na různých pergamenech. Nevím, nikdy jsem neměl na stole sto pergamenů, ale myslím si, že to pouzdro musí být veliké jako průměrný kufr. V závěru Tanise dokonce omráčí bortící se zdi a musí jej zachraňovat někdo druhý.
  • V Xak Sarotu narazí skupina na studnu s neupřesněnými rozměry. Najednou z ní začne vycházet dunění, praskání a vyleze z ní obrovský drak. Netuším, jak velká je podle autorů běžná studna, ale určitě ne tak velká, aby se skrz ni prodral veliký drak. Někdo by si vzpomněl třeba na studnu v Morii z Tolkienova Společenstva prstenu, ale nebuďme puntičkáři, že?
  • Vzápětí drak – vlastně je to dračice – sešle na hrdiny kouzelnou temnotu. A pak si postěžuje, že je skrz tuto temnotu nevidí a musí na ně útočit naslepo. Vychrlí z tlamy plameny, zasáhne jednoho člena skupiny a zmizí zpátky ve studni. Nepřesvědčí se, zda jsou všichni mrtví. O pár stránek dál se hrozně diví, že někdo ze skupiny přežil. Nad tím už jsem pozvedl obočí.

Opravdová kouzla ale moje obočí provádělo ke konci příběhu, kdy hrdinové bojovali v podzemí s drakoniány. To si opravdu zaslouží podrobný rozbor. Co jsou drakoniáni zač nám prozradí tato pasáž:

Nebyl to člověk. Ze zad tomu rostla kožnatá křídla. Tvor měl šupinatou, plazí kůži a na velkých rukách a nohách drápy, ale chodil vzpřímeně jako člověk. Měl na sobě propracovanou zbroj, která mu dovolovala používat křídla.

Potud je to v pořádku; normální popis nějaké příšerky. Skupina se do podzemí dostane v obrovských kotlích, které jezdí nahoru a dolu. Je to podobný princip jako u starých výtahů – jedny jedou nahoru, druhé dolů. Dole a nahoře bude patrně mechanismus, co to celé uvádí do pohybu. Asi nějaké otáčející se ozubené kolo. Takže hrdinové jedou v kotlech dolů, přičemž bojují s drakoniány a ve vedlejších kotlech jede jiná skupina drakoniánů zase nahoru. Během boje se hrdinům podaří přehodit několik plazích tvorů přes okraj kotle a oni s výkřikem zmizí v hlubině pod nimi. Další drakoniáni zase přeskakují z nahoru jedoucího kotle na kotel, který jede dolů. No, dobře, říkám si. Ale k čemu mají ti slavní drakoniáni křídla! Proč by jim mělo vadit, že je někdo hodí přes okraj kotle?! Proč na druhý kotel skáčou, proč k němu nepřiletí?!

U těch kotlů ale ještě chvíli zůstaneme. Ke konci skupina z podzemí prchá, ale někteří členové jsou zranění, a proto se snaží jeden kotel udržet, aby jim neujel.

Karamone! Pověs se tam!“ rozkázal Sturm válečníkovi. „Já jdu pro Tanise!“
„Udržím ho, ale ne dlouho,“ zabručel mohutný muž, popadl okraj a zabořil se patami do země. Výtah tím zastavil.

Dobrá, nahoru jedoucí kotel může udržet maximálně svou vlastní vahou. Jakmile se kotel začne zvedat silou, která bude větší, než válečníkova váha, tak už neudrží vůbec nic. Prostě se začne kotel zvedat i s ním. O pár odstavců dál je vidět, že autoři nechápou ani takto jednoduchou fyzikální úvahu. Nevěříte?

Běž,“ přikázal Sturm. Rytíř jako obvykle opouštěl bojiště poslední. Karamon věděl, že se nemá smysl hádat. Vytáhl se nahoru a sám přitom kotel málem převrátil. Flint s Raistlinem ho vtáhli dovnitř. Jakmile Karamon kotel pustil, rychle vyrazil vzhůru. Sturm ho chytil oběma rukama, držel se a stoupal. Dvakrát nebo třikrát zkusil přehodit nohu přes okraj, až se mu to konečně podařilo a s Karamonovou pomocí vlezl dovnitř.

V tu chvíli jsem si říkal, že už to není normální! Jak mohli přehlédnout něco takového?! To jako, když Karamon drží kotel, tak výtah stojí, ale jakmile do něj vleze a k němu se přidá i váha rytíře Sturma, tak kotel stoupá nahoru? To už je s prominutím pořádná pitomost!

Popisem dalších a dalších nesmyslů (třeba, že magická hůl dokáže nejen vyléčit ale i opravit šaty; modré plameny dokáží zabít draka, útočníka i se díky nim začne bortit strop, ale okolo stojící hrdinové jsou netknutí; Řekyvan je smrtelně zraněný, ale stačí, aby se rozčílil a je z toho jen škrábnutí) bych mohl strávit klidně další hodinu, ale snad už jste si udělali obrázek.

Snažil jsem se být zpočátku shovívavý. Říkal jsem si, že je to neškodný příběh. Takové lehce stravitelné fantasy, protože se tam pořád něco děje a jsou tam známé propriety, které mají fanoušci žánru rádi. Ale ne, prostě to nejde. Myslím si, že to dělá fantasy ostudu a popularita série mě jen utvrzuje v přesvědčení, že někteří čtenáři přečtou všechno, jen když tam jsou draci, elfové a trpaslíci. Pokud budou vycházet takovéto věci, tak se tady pořád najdou lidi, co se budou na následníky Tolkiena dívat spatra, zatímco si budou hýčkat klasickou literaturu a literaturu faktu.

Jsem podle vás moc přísný? Dobrá, pustil jsem se do čtení „Knihy druhé“, ale po pár stránkách jsem to musel zavřít. Proč?

Na Útěšín zaútočí drakoniáni a draci (zase sešlou tu svou tmu) spálí všechny domy kromě hostince. Ten je poničen – shoří jen jeho část. V hostinci pracuje číšnice Tika Waylanová a během požáru se chová takto:

Zbytek noci měla Tika ve vzpomínkách rozmazaný. Pořád si opakovala, že musí hořící hostinec opustit, ale byl to její domov, cítila se tu v bezpečí. A tak zůstala, i když ji žár z kuchyně pálil v plicích tak, že ji bolelo dýchat. Právě ve chvíli, kdy se začaly plameny šířit po síni, se kuchyň zřítila k zemi.

Kdo? Kdo je tak hloupý, že by zůstával v hořícím hostinci? To si řekla: „Tenhle hořící hostinec je můj domov, cítím se tu v bezpečí. Sice mě pálí v plicích, ale to nevadí, shořím s ním.“ Kdo takhle uvažuje? Nezlobte se na mě, ale i postavy ve fantasy knížkách musí mít v mozku nějakou elementární logiku. Třeba pud sebezáchovy.

Po uhašení požáru jeden z draků popadne hostinec a z koruny obrovského stromu jej snese na zem. Mám dojem, že na zem by snesl asi jen hromadu prken, když autoři několikrát zmiňují, že je dům a větve stromu propleteny, ale budiž. Avšak korunu tomu všemu nasazuje důvod, proč je hostinec snesen na zem. A teď se podržte – „…ostatní bylo nutné dát dolů, protože pro drakoniány bylo těžké šplhat po stromech“. A k čemu mají ta zatracená křídla?!

To vše prosím v první kapitole „Knihy druhé“.

Ne, bez pardonu, s touhle sérií jsem nadobro skončil a nikdo mne nedonutí se k ní vrátit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat