Kde se bere inspirace? [náhledový obrázek]

Kde se bere inspirace?

O tom, kde se bere inspirace byly napsány tisíce a tisíce řádků. Každého spisovatele se dříve či později někdo zeptá, kde čerpá svou inspiraci a co je jeho múzou. Musím vás zklamat, žádnou všeobecně platnou pravdu se ode mě nedozvíte. Samozřejmě neexistuje žádné tajemné místo, kam si spisovatelé chodí pro náměty. Žádná země, do které bychom vběhli přes skříň, jezdili do ní vlakem z nástupiště devět a tři čtvrtě nebo se propadli neuvěřitelně hlubokou králičí norou.

Nápady (a teď budu mluvit hlavně za sebe, ale věřím, že se v tom najde asi i spousta dalších spisovatelů) jednoduše přichází neustále. Je to souvislý proces, kdy se inspirace mísí s různými zaslechnutými útržky, ať už jde o kousky filmů, jiných knih, textů písniček nebo toho, co nás naučili ve škole v dějepisu. Někteří tvrdí, že vše bylo vymyšleno, nic není originální a všechny své nápady umělci někde od někoho ukradli. Vzali si, co se jim hodilo a vhodnými kombinacemi z toho vytvořili něco nového.

Ten proces ale nemusí být vědomý, nepředstavujte si autora vaší oblíbené knížky jak tráví hodiny a hodiny vystřihováním různých pasáží a nápadů z děl jiných. Mé náměty na povídky nebo knížky ke mně většinou přišly zničehonic, bez pozvání a co je nejhorší, mnohokrát jsem u sebe neměl tužku ani papír a nebo jsem si myslel, že si je budu pamatovat. Spoustu z nich mám zapsaných, ale asi ne ve stejné podobě, jako v ten moment, kdy zabrousily do mé hlavy.

Mozek dokáže vychrlit spoustu nápadů, ale je stejně (ne-li více) důležité umět rozpoznat, zda jsou natolik dobré, aby stály za námahu. Jistě, mohl bych napsat desítky nudných knih (kdybych na to měl čas), ale stala by se z toho otrocká práce. Snažím se držet pravidla, psát příběhy, které by mě samotného bavily. Vymyslím si svět, o kterém jsem ještě nečetl a zajímá mne, co by se v něm mohlo stát a jak by to dopadlo.

Nejhorší, ovšem z jiného úhlu pohledu se to může zdát jako nejlepší, je, že mám více nápadů, než zvládám zpracovat. (Teď jsem si uvědomil, že to může značit i to, že jsem neuvěřitelně pomalý – to není zrovna povzbudivé zjištění.) Nebylo na tom nic tak hrozného, ale ony mne tak nějak nenechají spát (samozřejmě, že ne doslova). Podobají se kamínkům v botě. Tlačí při každém kroku a je od nich pokoj teprve tehdy, když jsou bezpečně lapeny na papíře nebo na obrazovce. A to se pak ještě drze připomínají během revizí. Není lepšího pocitu, než když ze sebe spisovatel vypíše celý námět a konečně se dobere k onomu báječnému slovu „KONEC“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat