Povídka „Kameny“

Jan Konečný

Jan Konečný - Kameny
Jablko nepadá daleko od stromu, říká se. Ale tohle to jablko se zakutálelo zatraceně daleko. Skřet Lugnit totiž nebyl zeleným shrbeným a páchnoucím… é… příšerkou. Tedy, ne že by voněl, měl rovná záda nebo zdravou barvu v obličeji. Jenom ho jaksi nebavilo přepadávat nevinné pocestné na lesních stezkách ve stínu košatých dubů po vzoru jeho otce, děda a praděda, kteří se tímto zaměstnáním poměrně úspěšně živili. V tomto smyslu se opravdu zakutálel úplně pod jiný strom a kdo ví, jestli vůbec šlo o jabloň.

Jeho koníčkem bylo zahradničení. Ano, zahradničení. Něco, co byste u člo… tedy stvoření s takovou rodinnou historií pravděpodobně vůbec nečekali. Těžko říct, ale asi to není úplně ono vynořit se zpoza rohu a křiknout „Peníze nebo život!“ na nic netušícího kupce s kedlubnou v ruce. Jistě, ta věta pronesená s dostatečnou razancí by vyděsila kohokoli, ať už by její autor držel v ruce třeba samotné ztělesnění míru a pokoje. Nicméně zelenina (ač se snažila sebevíc) tu správnou atmosféru navodit nedokázala.

Proto se Lugnit raději věnoval svým záhonkům na kraji lesa a jeho otec mohl být rád, že se toho nedožil, protože rodinné tradice by se měly dodržovat, ať už jsou jakékoli. A vůbec, kam by to svět přišel, kdyby skřeti sázeli rajčata a vařili marmeládu z okurek? Pravdou však je, že ostatním obyvatelům lesa a okolních luk to vůbec nevadilo. Ba naopak. Raději třicet zahrádkářů, než jeden krvelačný blázen, říkávali s oblibou. A říkali to hlavně trollové, kteří ve skutečnosti byli docela zbabělí. Vůbec se jim nechtělo pouštět se do křížku se skřety; byli rádi, že je Lugnit pěstitel zeleniny a vlastně jediné, co je zajímalo, byla láhev dobré medoviny a nějaké to halekání, což podle nich představovalo bujarý zpěv. Víte, oni trollové nikdy nebyli dobří zpěváci, ačkoli do očí by se jim to odvážil říct málokdo.

Náš příběh začal jednoho slunečného dne (žádné provazce hustého deště ani žádné dramatické hřmění s oblohou plnou blesků se nekonalo) a začal otázkou. Ano, otázkou. Neboť ta bývá dost dobrým důvodem k tomu, aby něco začalo.

„Co je to za podivnej kámen?“

Skřet Lugnit se škrábal za pravým uchem. Převracel věc, kterou držel v ruce, a prohlížel si ji ze všech stran. Přitom měl na tváři tak soustředěný výraz, jako by se snažil vyluštit křížovku z časopisu pro předškolní děti. Kámen ležel před jeho záhonky s mrkví a Lugnit byl přesvědčen, že tam ještě včera určitě nebyl. Černý, dokonale hladký povrch mu klouzal pod prsty; zkoušel do něj škrábat nehty, dokonce se do něj i zakousl. No, není jasné, co tím chtěl dokázat. Černý hladký kámen byl dál černým hladkým kamenem a pochopitelně neprotestoval, že ho to bolí, a neptal se, proč to skřet dělá a jestli běžně na potkání kouše do kamenů. Mlčky dál existoval a koukal na svět podivnou bílou značkou vyrytou do svého povrchu.

„To bude nějaká čertovina,“ zhodnotil skřet profesionálně znak na kameni. Neuměl číst (a pochopitelně ani psát) a kdo ví, jestli značka pocházela z nějaké používané abecedy, nebo to byl jenom ledabyle načmáraný symbol.

A co když, co když je to podpis nějakého jiného zahrádkáře, který mi chce zabrat moje záhonky, pomyslel si Lugnit. Náhodou věděl, co to podpis znamená. Jeho děd mu kdysi vyprávěl, že jeho děd dostal od skřetího krále za Velkou horou glejt, který mu dovoloval olupovat pocestné procházející Temným lesem a přilehlými hvozdy. Pochopitelně podepsaný glejt – byl kdesi dole stvrzen otiskem ruky (skřetího pařátu) krále a prapraděda a ještě se kolem motalo pár načmáraných křížků. Ani král, natožpak Lugnitův předek, neuměli číst. Přesto pergamen s glejtem visel uvnitř chatrče, kde Lugnitova rodina bydlela, aniž by kdokoli přesně věděl, co na něm bylo napsáno. Časem zelený inkoust i otisky stejně vybledly a z úřední listiny se stala jen zaprášená součást skromného vnitřního vybavení.

„No tak to teda ne!“ rozčílil se skřet. „Nikdo se nebude podepisovat pod moje záhonky. jsem tady zasázel všechnu zeleninu a ji taky sklidím.“

Popadl kámen a vší silou s ním mrštil do rákosí pod svahem. Ozvalo se žbluňknutí, jak ta zpropadená věc dopadla do potoka.

„Tak,“ úlevně si vydechl Lugnit, zase se chopil svého vozíku a pokračoval dál malým údolíčkem po cestě, která se obtáčela kolem několika kopců. Měl namířeno na své skromné políčko s kedlubnami, aby je mohl sklidit a uvařit z nich polévku.

Co jste čekali? Správný zahrádkář musí umět i vařit. I když je skřet. K čemu by mu taky ta hromada zeleniny byla, že?

K večeru měl v úmyslu navštívit svého kamaráda Margase. Margas byl troll a už týden se chlubil, že sehnal výbornou medovinu, a že ji musí spolu ochutnat. Kdo ví, odkud ji měl, pomyslel si Lugnit, ale raději se ho neptal a jeho pozvání přijal. Sice nebyl moc nadšený z toho, že se Margas opije a skončí vyvalený na lavičce; bude chrápat, a sliny, které mu potečou z otevřené pusy, vytvoří na prknech dřevěné podlahy menší jezírko. V takových chvílích býval rád, když se mu podařilo nepozorovaně vyklouznout ze srubu ven a vytratit se domů. Ale někdy troll trval na tom, že u něj skřet musí přespat a z legrace zamkl dveře. Legrační to přestávalo být kolem půl čtvrté ráno, kdy Margasovým chrápáním drnčely okenice a nevyspalý Lugnit už hodiny hledal klíč, který nejspíše skončil v některé trollově ulepené kapse. Ale co naplat. Když jste skřet, tak si kamarády moc nevybíráte a jste rádi, že vůbec nějaké máte a že před vámi všichni neprchají, co jim síly stačí.

Slunce pálilo a kola vozíku vrzala na kamenité cestě.

Najednou se ozvalo soví zahoukání.

Lugnit sebou trhl. Už už čekal, že zpoza stromu vykoukne tajemná bytost, jež se podepisuje na kameny a snaží se svou taktiku uplatnit při záboru okolních záhonků a políček, nemluvě o zasázené zelenině.

Naštěstí na větvi nedalekého smrku seděla úplně obyčejná sova, na které bylo zvláštní snad jen to, že v pravé poledne nespí a houká tu při cestě, zatímco ji slunce pálí do peří.

„Lekl ses, co?“ řekla napůl kamarádským a napůl vtíravým tónem.

„Ani ne,“ odpověděl nevzrušeně Lugnit.

Sova se na něho zadívala ukřivděně. Pak zamávala křídly, vznesla se do vzduchu a přistála na chatrném dřevěném plotu u zaprášené silničky. Jakmile dosedla, začala si zobákem porovnávat rozčepýřené peří.

„A mně se zdá, že jo,“ řekla, když vytáhla hlavu zpod křídla. Kýchla a ze zobáku jí vylétla dvě maličká peříčka.

„Hm, tak to se pleteš. Na tvým houkání není vůbec nic strašidelného.“

Skřet dál pokračoval po cestě ke svému kedlubnovému políčku. Neměl náladu se vybavovat s poblázněnou ospalou sovou.

„Viděla jsem tě, jak si prohlížíš… ten kámen.“

Kola vozíku se zastavila. Lugnit se ohlédl přes rameno.

„No a co?“

„Vypadal jsi překvapeně a zvědavě. Zajímalo by tě, co je to za kámen, co?“

„Ani ne, nějaký pitomý kameny mě nezajímají. Co je mi po nich,“ odsekl skřet, ačkoli v hlavě mu to samozřejmě vrtalo. Ale před sovou by to nikdy nepřiznal.

„No dobrá, jak myslíš,“ odsekla sova, nafoukla se jako balónek plněný héliem a zmateným letem odletěla někam mezi vysoké smrky.

Lugnit se dal znovu do kroku. Jeho myšlenky byly zaměstnány záhadným kamenem s tajemnou značkou, a tak si vůbec nevšiml, že zrovna míjí Margasův srub. A to bylo co říct, neboť křivější příbytek aby pohledal. Na tom místě se zastavovaly i zatoulané srnky, aby se pokochaly odvážnou geometrií oken, dveří a zdí, jež si šeptem (a zásadně jen o půlnoci) vyprávěly o pravém úhlu. Zkrátka a dobře, Margasův srub byl nepřehlédnutelný.

Skřeta ze zamyšlení vytrhlo až prásknutí dveří.

„Nazdár, jedeš zase pro kedlubny?“ pozdravil ho troll. Stál na zápraží a mával svou širokou dlaní. Vypadal, jako by vstal teprve před pár minutami.

„Eh… co? Jo, ahoj. Jedu doplnit zásoby,“ odpověděl Lugnit, aniž se zastavil. Nechtěl se s Margasem pouštět do řeči, protože pak by se cesta pro pár kedluben natáhla na půl dne.

„Nezapomeň večer přijít,“ připomínal mu troll. „Konečně pořádně ochutnáš tu mou medovinu.“ Jeho ústa vyčarovala nejširší úsměv široko daleko a pohled měl rázem zasněný jako malý chlapec, který touží po koloběžce. „Uvidíš, ta ti bude chutnat! Je sice trochu sladší, ale má říz. Stačí pár doušků a hned budeš mít náladu. O půlnoci vytáhnu bubínek a pěkně si zazpíváme…“

Margas by určitě mluvil dál a dál, ale skřet ho rázně utnul.

„Neboj se, přijdu. Ale teď pospíchám pro kedlubny,“ zavolal na něho vzdalující se Lugnit.

„Ale vždyť ti nikam neutečou,“ prohodil nevzrušeně troll a s výrazem suverénního znalce zeleniny se opřel o plůtek své předzahrádky zarostlé plevelem.

Pokud chcete číst dál, stáhněte si celou povídku zdarma ve formátech

Stáhněte si povídku Kameny ve formátu PDF   Stáhněte si povídku Kameny ve formátu EPUB

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat