Jules Verne: Hvězda Jihu (recenze) [náhledový obrázek]

Jules Verne: Hvězda Jihu (recenze)

Jižní Afriku ve druhé polovině devatenáctého století zachvátila diamantová horečka. Zástupy cestovatelů přijíždí do Griqualandu, aby zde zkoušeli štěstí v dolech, kde na ně čeká bohatství nebo zoufalá dřina. Do tohoto místa a času situoval Jules Verne svůj dobrodružný román Hvězda Jihu.

Je otázka, zda je slovo „svůj“ na místě, protože u několika knih existují pochyby, zda je Jules Verne opravdu jejich autorem a Hvězda Jihu je jedna z nich. Je docela možné, že se jedná jen o upravený rukopis jiného autora a z důvodů lepších prodejů k němu bylo „přilepeno“ známější jméno. Nechci zde ale rozebírat, zda je takové jednání etické a správné. Za sebe jen mohu říct, že se mi příběh zdál na pár místech trochu neverneovský. Především je pro pár postav přichystán opravdu nepěkný osud a také hned na začátku je čtenář vržen do situace.

V úvodu totiž – doslova první větou – hlavní hrdina, Cyprián Méré, žádá statkáře Johna Watkinse, majitele diamantového dolu, o ruku jeho dcery. Je pochopitelně odmítnut, protože nějaký francouzský chemik a geolog, byť sebevzdělanější, nemůže pomýšlet na někoho z tak dobře finančně zajištěné rodiny. Rozhodne se tedy, že se svým přítelem, Tomášem Steelem, koupí část dolu, kde společně zkouší štěstí. Dokonce zaměstná dva domorodé kafry, Matakita a Bardika, které učí mimo francouzštiny i vědě.

V táboře panují špatné bezpečnostní podmínky a Matakit je jednoho dne zavalen sesuvem půdy. Alice Watkinsová poté Cypriánovi vyčítá, proč se místo kopání v zemi raději nevěnuje chemii a vědě. Francouz se tedy rozhodne, že se pokusí diamant vyrobit uměle. Ve svém počínání je nakonec úspěšný, ale velký diamant – Hvězdu Jihu – někdo ukradne. Cyprián se společně s dalšími muži vydává po stopách zloděje. Dobrodružství začíná.

Pro verneovky mám slabost. Nevím nakolik jsem u jeho knih shovívavý a zda mu spoustu věcí nepromíjím jen proto, že je to Verne. Jeho Hvězda Jihu mne ale bavila. Kniha neobsahuje tolik popisných a vysvětlujících pasáží v porovnání s jinými příběhy, které jsem četl. I proto děj rychleji odsýpá – obzvlášť ve druhé polovině. Samozřejmě, je to literatura konce devatenáctého století, nemůžeme od toho očekávat nějaký thriller jako od Dana Browna. Je tam zase přítomen kousek naivity a postavy jsou povětšinou černobílé. Ke slovu se naštěstí často dostává Verneova představivost a to, co hrdinové zažívají, je ke konci už v pár momentech na hraně uvěřitelnosti.

Co se mi u verneovek hodně líbí, je jazyk, jakým jsou psány. Stylistika a sloh celkově je opravdu na úrovni a překladatel si na své práci dal záležet. Nepamatuji, že bych narazil na nějaká škobrtnutí, nebo že by mi něco znělo nepatřičně. A sebekriticky se přiznávám, že se v této oblasti mám pořád co učit. Nikdy bych se totiž neodvážil tvrdit, že jsou moje texty slohově dokonalé. Nějaká ta chyba se občas vždycky najde.

Ze začátku jsem k Hvězdě Jihu, jako románu, který se mi jevil jako méně známý, přistupoval trochu skepticky, ale o to víc jsem byl nakonec překvapen, jaké napínavé dobrodružství se v této poměrně tenké knížce skrývá. Hrdinové sice neprocestují celý svět, ani se nepodívají na dno oceánu, ale to není vůbec třeba. Díky tomu, že se děj drží při zemi co se vědeckofantastické složky týče, je sevřenější a víme jasně, o co Cypriánovi jde a kniha je napínavější než jiné verneovky.

Zkrátka a dobře, pokud Julese Vernea znáte, tak se vám Hvězda Jihu bude líbit (možná dokonce víc než jeho jiné knihy). A pokud jej neznáte a nic jste od něj zatím nečetli, je možná tato kniha tou správnou, se kterou byste měli začít. Rozhodně je menší šance, že ji odložíte kvůli záplavě faktů, ke které se Verne nezřídka uchyluje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat