Jaroslav Vrána – Mluvící Hora [náhledový obrázek]

Jaroslav Vrána – Mluvící Hora

Praví se, že Mluvící hora, která střeží tajemství zamorských šamanů, dokáže svým hlasem zahnat na útěk sebeodvážnějšího bojovníka. Sourozenci Ando a Ioni se vydávají za moře do země plné fantastických zvířat a rostlin, kde se setkají s kmenem bakirů. Dovolí jim nakonec hora, aby odhalili její tajemství?

Jaroslav-Vrana-Mluvici-hora-obalka

Na první pohled mě kniha nalákala svými bohatými vesměs černobílými ilustracemi Františka Lopoura. Připomněly mi ilustrace Zdeňka Buriana v mé oblíbené knížce Lovci mamutů, ačkoli do Burianovy preciznosti a živosti jim ještě kousek chybí. Sazbě a grafická úpravě se nedá nic zásadního vytknout; snad jen, že mi přijde, jako by se potácela někde mezi podobou současných obálek a obálek z doby před dvaceti lety. Přitom jí chybí grafická propracovanost (pravidlo zlatého řezu například) nebo „tah na branku“. Ale to je věc čistě subjektivní. Na druhou stranu kniha nesází na laciné triky, jak zaujmout sytými barvami a vyšším kontrastem. Jestli máte rádi decentnější obálky, bude se vám líbit. O co víc navnadily obrázky, o to víc mne zklamal samotný příběh respektive jeho podání.

Děj začíná vyprávěním Mulungy, statečného cestovatele, který připlul do tábořiště kmene Danaků, aby jim pověděl o svých nových dobrodružstvích. Celý kmen s napětím poslouchá jeho vypravování o tajemné zemi za mořem, kde se k nebi tyčí Mluvící hora ukrývající tajemství. Avšak když se rozezní její hlas, nažene strach i nejodvážnějším lovcům. Mulunga horu skutečně nalezne a prchne před jejím hlasem do kraje, kde žijí Bakirové. Jeho příběh poslouchá i dívenka Ioni a její bratr Ando. Rozhodnou se, že až vyrostou, stanou se z nich také cestovatelé a odhalí tajemství Mluvící hory.

Skutečně se pak do země podívají, setkají se i s kmenem Bakirů. Bakirové věří v lesního ducha Simo, jež se zjevuje v podobě kočkovité šelmy, a jsou ovládáni šamanem Kamudou a jeho pravidly. Na své cestě za dobrodružstvím ale potkají i jiné záhadné tvory a tajemná místa.

Jaroslav Vrána, František Lopour - Mluvící hora - ilustrace

Jsou knihy, které vás pohltí. Mají napínavý děj, silnou zápletku, živoucí postavy. Čtení takových knih pak utíká jako voda a čtenář se těší na každou další stránku. Mluvící hora se mi bohužel zdála daleko delší, jako by měla přinejmenším o polovinu více stránek. Každá část příběhu totiž vyžaduje něco jiného. Napínavé pasáže musíte přeletět se zatajeným dechem, někde musí být místo pro oddech, aby jste se stačili „rozkoukat“. Tady mi přišlo, že autor málo pracuje s tempem vyprávění. Vše je popisováno poměrně podrobně. Dialogy jsou rozvláčné, aby postavy vysvětlily čtenářům každé tajemství, podezření a zodpověděly všechny otázky, na které by vás napadlo se v průběhu čtení ptát. Nejmarkatnější je to ke konci, kdy by měl příběh gradovat, ale pořád je natahován zbytečnostmi. Pravděpodobně se při revizích málo škrtalo. Kdyby se Vrána zbavil alespoň desetiny textu, děj by měl rychlejší spád.

Bohužel knize musím vytknout i pár dalších věcí. Že je v podstatě jen vyprávění o jedné rychlosti a ne sledem působivých scén posouvajících příběh, je jedna věc. Na druhou stranu mi tento styl připomněl Julese Vernea, kterého mám rád. Ale bohužel Verne psal před více než sto lety a trochu jiným jazykem. Jde o to, že jsem v knize průběžně nacházel nelogické drobnosti, a to mi kazilo celkový dojem. Znáte to. Takové ty věci, kdy si řeknete, že takhle se to rozhodně stát nemohlo nebo že je to moc velká náhoda. Prostě jsem si to nedokázal představit, že by se to tak mohlo odehrát. Samozřejmě, že je to okomentováno samotnými postavami, ale to mi přišlo, jako taková berlička, o kterou se autor opírá, aby se čtenáři moc neptali. (Pár příkladů za všechny: Když se schováte v rákosí pár kroků od šelmy, tak je jedno, na kterou stranu vane vítr. To šustění přece musí být slyšet. Nebo jsem se divil, že v civilizaci na úrovni indiánů je někdo schopen vytvořit vybroušením křišťálu zvětšovací sklo.)

Všechny tyto věci mne při čtení hodně mrzely, protože jsem věděl, že z toho mohla být parádní napínavá knížka. Takto je Mluvící hora někde napůl cesty, a vůbec nevadí, že je svým vyzněním vhodná spíše pro děti. Prostě černobílé postavy, které jen chytře dedukují, někam putují a dělají věci zásadní pro příběh, mi připadají neživé. Nikdy si tam hlavní hrdinové například neotřou zpocené čelo, nepoškrábou se na nose, nepřešlápnou z nohy na nohu. Prostě neudělají bezděčnou drobnost, jakou lidi běžně dělají. Rozhodně by je to oživilo. Bohužel, nic z toho se nekoná.

Přitom se samotnou zápletkou a tajemstvím hory jsem neměl nejmenší problém a líbilo se mi. Jen je škoda, že se tyto věci řeší až v poslední třetině a před tím o ně téměř nezavadíme. Kdyby si autor na tyto věci dal pozor, tak mohl vzniknout opravdu poutavý příběh. Bohužel tomu tak není. Možná příště.

1 komentář u „Jaroslav Vrána – Mluvící Hora“

  1. Dobře napsaná recenze. A taky dobrý způsob, jak zničit sedm let práce a pohřbít stotisícovou investici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat