Franz Kafka: Proměna a jiné povídky (recenze) [náhledový obrázek]

Franz Kafka: Proměna a jiné povídky (recenze)

Kafkovy povídky jsou další z restů, které se snažím postupně dohánět. Jde o světoznámého autora a já ho doposud znal jen z učebnic. Kdybych měl jeho povídky popsat jen několika slovy, určitě bych řekl, že jsou místy naturalistické, většinou snové, ale především podivné. Velice podivné.

Je to už nějaký čas, co jsem knihu přečetl, ale pokusím se přiblížit dojmy ze čtení co nejlépe. Na Kafkových příbězích (ačkoli se v mnoha případech nedá o příběhu vůbec hovořit – děj prostě schází) je poznat, že je psal jako součást terapie – jednoduše tím dával průchod svým pocitům a nikdy nepočítal s možností, že vše, co napíše, se dočká vydání. Vyloženě si to nepřál a zmínil to i ve své závěti. Bohužel, jeho přání nebylo splněno. Kafkův přítel Max Brod nejen, že rukopisy nezničil, ale nechal je vydat.

Většina povídek má snovou atmosféru (nejsilněji je přítomna v povídce Venkovský lékař), jako by se Kafka pokoušel popsat svůj sen, který nemá vnitřní logiku, věci se dějí z bizarních důvodů a postavy se chovají až absurdně nesmyslně. Na druhou stranu v jiných povídkách autor prokazuje skrze své postavy schopnost analyzovat situaci a domýšlet si důsledky stavu, ve kterém se hrdinové nacházejí. Mám na mysli samozřejmě stěžejní povídku Proměna, kde se obchodní cestující Řehoř promění ve veliký hmyz, a přesto je schopen o svém stavu přemýšlet s „chladnou hlavou“. Jindy Kafka velice přehledně popisuje jak prostředí tak různá zařízení a stroje. Zdálo by se to jako samozřejmost, ale mnozí autoři by to tak srozumitelně nepopsali, nebo by se tím možná ani nezdržovali. V některých momentech je to ale žádoucí, protože čtenář by měl být schopen si představit danou scénu. Velice naturalisticky a bez jakýchkoli emocí se mu to povedlo v povídce V kárném táboře při popisu aparátu s jehož pomocí se popravují odsouzenci. Je to povídka opravdu drsná a při představě, jakou vyvolá cela předestřená situace, může člověku přeběhnout mráz po zádech.

Avšak ne všechny povídky jsou takto srozumitelné nebo alespoň nutí čtenáře k tomu, aby o nich přemýšlel. Někdy jde vyloženě o krátké útržky momentální nálady, ve které se odráží Kafkův komplikovaný vztah k otci a pocit odtržení od okolního světa a od lidí. Je to v jeho textech silně patrné a ve spojení s absurdně nereálnými situacemi jde o opravdu zajímavé a podivné čtení. Je nesnadné povídky napoprvé pochopit nebo si z nich alespoň odnést nějaký silnější dojem. Už kvůli tomu, že Kafka používá velice dlouhé věty a souvětí, s dělením textu na odstavce vyloženě šetří, a je tak snadné se rychle ztratit v tom, co nám chce sdělit. Kniha od čtenáře vyžaduje, aby si někdy v budoucnu našel čas a přečetl si ji ještě jednou. Snad teprve potom si některé povídky opravdu oblíbí a bude moci říct, zda se mu líbí nebo nikoliv.

Nejpřístupnější povídka Proměna začíná jednoho rána, kdy se probudí obchodní cestující Řehoř a zjistí, že se proměnil v brouka – velikého brouka neschopného řeči. Jeho první myšlenky se týkají problému, jak se v takovém stavu dostane do práce a co na to řeknou rodiče a jeho sestra. Pochopitelně jsou zděšeni, ale ani oni neřeší, jak k Řehořově proměně vlastně došlo. Více je zajímá vlastní budoucnost, protože po finanční stránce se Řehoř staral o celou rodinu a nyní je s jeho zaměstnáním konec. Kafka popisuje dění rozvláčně; povídka má zhruba padesát stran, ale stane se toho v ní poměrně málo. Ono vlastně o děj samotný ani tolik nejde. Hlavní roli tu hraje atmosféra a autorova snaha, aby se čtenář vcítil do situace hlavního hrdiny.

Franz Kafka mi svým stylem připomněl amerického režiséra a výtvarníka Tima Burtona. Oba uvádí na scénu hrdiny odtržené od společnosti a mají ve svých příbězích silnou atmosféru, určitou dávku absurdna a při sledování jejich příběhů máte pocit, jako by šlo o pokřivený sen, který vám někdo vypráví. Nevím, jestli Burton Kafkovy příběhy četl, ale asi by se mu líbily.

U ostatních čtenářů si tím ale nejsem vůbec jistý. Kafka není úplně jednoduché přímočaré čtení a jde hlavně o pocit (mnohdy banálně prostý), ne samotný děj. A tím se vlastně dostáváme opět k tomu, že psaní povídek bylo pro autora způsobem, jak se vyrovnat se svým životem. Záleží proto na každém, jestli si v textu najde něco, co ho osloví nebo ho naprosto mine a bude mu cizí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat