Ernest Hemingway: Fiesta, Stařec a moře (recenze) [náhledový obrázek]

Ernest Hemingway: Fiesta, Stařec a moře (recenze)

Literární klasik, nositel Nobelovy ceny, položka na seznamu povinné školní četby, součást maturitní otázky „Představitelé ztracené generace“. Ernest Hemingway. Už před lety jsem četl jeho knihu Komu zvoní hrana a pamatoval jsem si jeho výrazný styl. Takže mne způsob, jakým je napsaná Fiesta a Stařec a moře, zase tolik nepřekvapil. Ale popořádku…

Fiesta a Stařec a moře vyšly v nakladatelství Odeon v roce 1985 jako jeden svazek, a proto o nich píšu v rámci jednoho příspěvku. Jako první jsem začal číst Starce a moře (ačkoli v knize je to naopak), a proto se i ve stejném pořadí pokusím popsat své dojmy.

Hned na úvod řeknu, že se mi styl, jakým Hemingway píše, nelíbí. Prostě a jednoduše mi nesedí. Nebudu se snažit si namlouvat, že něco, co napíše nositel Nobelovy ceny, se mi musí líbit a že jsem hloupý, když tomu tak není. Zkrátka mi nepřirostl k srdci. Tak a teď bych mohl skončit, zavřít okno s textovým editorem a hodit klávesnici do pole. Jenže nemám v úmyslu si to zjednodušovat. Místo toho se pokusím popsat, co se mi na Fiestě a Starci a moři nezdálo a co mi naopak přišlo dobré. Budu se snažit necítit se při tom jako kacíř, slibuji. Hned na úvod upozorňuji, že budu prozrazovat hodně ze samotného děje (obzvlášť u Fiesty), takže pokud hodláte knížky číst a nechcete se připravit o překvapení, čtěte na vlastní nebezpečí. Pusťme se do toho.

Stařec a moře je přibližně šedesátistránková delší povídka nebo novela, chcete-li. Hlavním hrdinou je starý muž, Santiago, který je rybářem a už více než osmdesát dní nechytil jedinou rybu. Dokonce i chlapec, který s ním vyplouval na moře, s ním přestal jezdit a našel si šťastnější člun. Santiago se jednoho dne rozhodne, že vypluje dál od břehu, kde, jak doufá, bude mít štěstí. Nakonec narazí na obrovskou rybu, se kterou se pustí do boje. Neunavitelná ryba táhne na šňůře člun nepřetržitě několik dní a nocí. Oběma postupně dochází síly. Je jasné, že jeden z nich ze střetu nevyjde živý. Stařec nebo ryba.

A v podstatě nic víc se v příběhu neodehraje. Je to jednoduchá historka, kde jsme svědky Santiagova odhodlání, nezlomnosti lidského ducha, jak bychom mohli říct, kdyby to nebylo tak hrozně vzletné klišé. Ale proč ne, každý příběh nemusí mít spoustu postav a podzápletky. Nemusí to být dějově bohaté, aby to zaujalo a mělo své kouzlo. Problém je ale v tom, že Hemingway má specifický styl, popisuje vše výstižně, podrobně až mechanicky. Věnuje se detailnímu popisu samotného procesu rybaření, a chytání ryby tak máme zprostředkováno velice věrně. Je vidět, že se v něm Hemingway vyznal. Nevím ale, jestli jsou taje rybaření to nejdůležitější, co čtenáři chtěl autor sdělit. Na druhou stranu tím, jak nám na desítkách stranách repetitivně přibližuje, co všechno musí Santiago podstoupit, dostaneme co nejpřesnější představu, jak je takové rybaření těžká a úmorná dřina. Protože, upřímně, i přečíst Starce a moře taky není nic snadného. Děj je minimální a pořád dokola se opakují popisy, co stařec dělá a nad čím přemýšlí, aniž bychom se dostali pod povrch k nějakým silnějším emocím. Santiago se nikdy nerozčiluje, nelomcuje s ním vztek, smutek, nedává najevo radost. Je prostě symbolem, který naplňuje onu škatulku „nezlomnosti ducha“.

Ke konci se Hemingwayovi podařilo ze situace něco vykřesat a musím popravdě říct, že se mne to dotklo, ale předchozí stránky mi přišly až moc sterilní. Obzvlášť při představě, co všechno se na nich mohlo odehrát. Nebo kdyby Hemingway třeba zkrátil podrobné popisy, novela by měla sotva polovinu. Jsem trochu na rozpacích z toho, že za takové dílo někdo získal Nobelovu cenu. Pravděpodobně ocenili právě ty popisy a zbytečné nezabředávání do emocí, které by někdo mohl nazvat kýčem. Každopádně autor čtenáři nejde moc naproti, každý si musí to, co se Santiagovi odehrává v hlavě, domýšlet sám. Dobře, dalo by se to pochopit, ale kolik napětí by se najednou v novele objevilo, kdyby byl hlavní hrdina živější a ubralo se na detailech ohledně rybaření. Neřekl bych, že je Stařec a moře (ačkoli vhodnější název by možná byl Stařec a ryba) špatnou novelou, na to je Hemingwayovo líčení příliš dobré, jen mi nepřijde jako něco, co by se mělo hodnotit tak vysoko.

Druhá (respektive první) část knihy, román Fiesta, mi přišel ještě víc popisnější. Hlavním hrdinou je Jake Barnes, který utrpěl válečné zranění – nedozvíme se přesně jaké, ale jeho důsledkem je to, že je impotentní. Nemůže si tak nic začít s lady Ashleyovou, kterou asi miluje a ona, alespoň to říká, zase miluje jeho. Na začátku se Jake se svými přáteli baví v pařížských tančírnách a barech, aby se poté domluvili, že si zajedou do Španělska na ryby a na fiestu – pro neznalé, jde o býčí zápasy. Společně s Jakem jede Robert Cohn a Bill. Brett Ashleyová se svým přítelem Mikem za nimi mají přijet později. Přátelskou atmosféru narušuje skutečnost, že Robert je zamilovaný do Brett – není divu, když s ním měla krátký vztah – a ona už o něj nejeví zájem. Pak je tu ještě náhlá zamilovanost lady Ashleyové k jednomu mladému toreadorovi a spousty vypitého vína.

A zase jsou celá cesta, rybaření a býčí zápasy popsány do všech detailů. Dozvíme se jaké víno kde hrdinové pijí a také v jakém množství. Dozvíme se, na jakou návnadu chytají ryby. Dozvíme se také jaký styl má každý z toreadorů. Nejhorší je ale samotná cesta do Španělska, během které Hemingway popisuje snad každý kopec, les a zatáčku. Uvedu jednu výmluvnou pasáž.

„Při tom čekání jsem uviděl na parketách aspoň tři palce dlouhého švába. Ukázal jsem ho Billovi a pak jsem ho zašlápl. Shodli jsme se, že tam musel vlézt ze zahrady. Jinak to byl vážně hrozně čistý hotel.“

Anton Pavlovič Čechov tvrdil, že pokud v první kapitole zmíníte pušku, ve druhé nebo třetí z ní musí být vystřeleno. Hemingway nic takového vůbec nezná a směle ignoruje. Zmiňuje se o naprosto zbytečných detailech. Mimo švába v hotelu do příběhu vpravil starce, kterého celníci nechtějí pustit přes hranici (protože nemá pas) a on se musí přebrodit přes potok. Je to velice krátká pasáž na sotva půl strany a obsahuje pouze rozhovor starce s celníkem. Nic víc. Nedozvíme se, jestli stařec úspěšně přebrodil potok nebo zda si obstaral další den nové doklady. Nezjistíme nic dalšího, protože hlavní hrdina vzápětí jede autobusem dál.

Je to prostý popis událostí. Není nijak dramaticky zpracovaný. Myslím si, že Hemingway prostě cestoval do Španělska a cestou si dělal zápisky do deníku, které pak jednoduše vysypal na stránky Fiesty. Ale ne všechno, co se mu přihodilo, stojí za to, aby to sděloval čtenáři. K čemu mi je informace, co Jake snídal, než šel na ryby, kolik chytil pstruhů a jak byli velcí? Příběh tím postrádá nějakou linku, pointu. Po celou dobu jsem netušil, kam to celé směřuje. Možná si myslíte, že to nevadí, alespoň není děj předvídatelný. Ale tady ani nevíte, o co hrdinům jde. O co usilují? Užít si chytání pstruhů a býčí zápasy?

A opět, jako u Starce a moře, pokud bylo autorovým cílem popsat jak to tenkrát ve Španělsku vypadalo a jak se mu líbilo rybaření a fiesta, výborně. Zapsal si to na jedničku. Však taky Hemingway pracoval jako novinář, zahraniční zpravodaj. Ale jestli se snažil nějak zprostředkovat pocity „ztracené generace“, tak takový dojem jsem z Fiesty neměl. Za to jsem se dověděl, jaký styl má v aréně toreador Romero. Pod kůži se Jakeovi prostě nepodíváme a je to s podivem, když si uvědomíme, že je román psán z jeho pohledu v první osobě. Jedinou postavou, se kterou ke konci zamávají city je zamilovaný Robert, ale je vylíčen téměř jako komická figurka a poté, co ztluče toreadora, z děje zmizí. Brett mi byla krajně nesympatická, přišla mi jako přelétává alkoholička. Nezdá se mi to jako adekvátní reakce na skutečnost, že muž, kterého „miluje“, je impotentní. Po skončení fiesty ještě ke všemu odjela s mladým toreadorem a za pár dní žádala Jakea o pomoc. Nejsympatičtější postavou mi byl angličan Harris, kterého náhodou Jake a Bill potkají v hostinci, když v horách rybaří. Píše se o něm sice jen na čtyřech stranách a více už se v knize nevyskytuje, ale je to chlapík, který je rád, že našel dobré kamarády.

Všude, téměř všude v románu jsou místa, kde by se dala najít příležitost udělat děj napínavějším. Pořádný dramatický prvek, silný motiv, překvapivou událost. Neustále jsme čekal, že aspoň některého z toreadorů kopne býk, nabere ho na rohy nebo, co já vím, třeba kousne do zadku. Nic z toho se nestalo, vůbec nic. Ano, jeden z býků nabere na rohy přihlížejícího muže a zabije ho. Ale autor se události věnuje v pár odstavcích a to ještě naprosto nevzrušeně. Podezřívám Hemingwaye, že neměl žádnou představivost a že dokázal psát jen o tom, co zažil. Jen postavám změnil jména, možná poupravil pár drobností a hotovo. Obdivuhodné je možná tak skutečnost, kolik toho dokázali za celou „dovolenou“ vypít.

Fiesta je pro mě něco mezi románem a cestopisem – téma „ztracené generace“ výrazně absentuje. A přitom stačilo docela málo. Stačilo se rozhodnout, jestli psát dramatický příběh nebo zápisky z cest po Španělsku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat