Co se tak trochu zaposlouchat? [náhledový obrázek]

Co se tak trochu zaposlouchat?

Rád poslouchám hudbu, když pracuji. Můžu upřímně říct, že kdyby žádná muzika neexistovala, tak bych se asi zbláznil.

Před lety jsem si oblíbil instrumentální soundtracky. Rád si je pouštím, když píšu, protože nejsou tak konkrétní. Nejsou tak doslovné jako zpívané texty. Reprezentují pouze potřebnou náladu. Když potom během poslechu něco vytvářím, je to, jako bych doplňoval právě ona chybějící slova. Na druhou stranu musí to být soundtrack podařeně nepodařený. Výrazné filmové melodie z Indiana Jonese, Jurského parku nebo Harryho Pottera jsou pěkné kousky filmové hudby, ale při poslechu mi příliš připomínají daný film, a to se mi v danou chvíli zrovna dvakrát nehodí.

Jedinou výjimkou zpívané hudby, jež má pro mne obdobný efekt, je opera. Jednak proto, že pokud není zpívaná anglicky, tak jí absolutně nerozumím, a za druhé ta energie, co se v ní schovává, je skoro hmatatelná. Takže, kdybyste mě někdo chtěl pozvat na Dona Giovanniho, tak nešlápnete vedle.

Když naopak pracuji na něčem „rutinním“ a je třeba, abych neztratil tempo, pouštím si k tomu něco krapet agresivnějšího (hard rock, například). Je to jako pomyslný bič, kterým se mrskám přes záda. 🙂

Svoje první CD, které jsem si koupil na internetu byl soundtrack k Barbaru Conanovi. O filmu si můžete myslet co chcete, ale ta hudba je geniální. Melodie, které složil Basil Poledouris na mě prostě fungují. Hned, jakmile jsem si CD vyzvedl na poště, přinesl domů a rozbalil, tak jsem si ho poslechl bez přestávky dvakrát po sobě. Dodnes se k němu rád vracím, ačkoli jsem si oblíbil i spoustu jiných skladatelů.

Občas přemýšlím, jaký je vlastně rozdíl mezi instrumentální filmovou hudbou a klasiky, jako byli Mozart, Dvořák či Beethoven. Ta jejich hudba stará staletí je stejně dobrá, v mnohých případech vůbec nestárne a naopak zraje jako ono příslovečné víno. Filmová hudba mi zase v mnoha momentech přijde přímočařejší a s širší škálou pocitů a dojmů, jež se snaží vyvolat.

Pro představu uvedu seznam několika skladeb, které se mi líbí, ale už jsou dost výrazné a k psaní už si je tolik nepouštím.

Pokud hledáte skladatele, kteří by vám dokázali zpříjemnit psaní, zkuste se třeba na YouTube poohlédnout po jménech Nicholas Hooper (jeho hudba k pozdějším dílům Harryho Pottera je dobrá, ale není tak výrazná), Michael Giacchino (oba Star Treky jsou od něj pěkně energické kousky), Brian Tyler (ten dělá hudbu většinou k akčním filmům) a nebo Ilan Eshkeri (jeho Stardust je epický jako řemen).

Přeji vám příjemný poslech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření proti spamu *

 
Jan Konečný - Holčička v temnotě ztracená

strašidelná fantasy pro děti, co se nebojí, a pro dospělé s fantazií

objednat